Impedanční defektoskopie versus ostatní defektoskopické metody

Hned v úvodu musím uvést, že bych byl nerad, aby si následující článek někdo vykládal jako negaci alternativních metod identifikace vad a poruch střešních plášťů a hydroizolací obecně. K napsání mě vedla skutečnost, že jsme v rámci historie Awalu vyzkoušeli všechny možné defektoskopické metody a skončili jsme právě u impedanční defektoskopie. A to z velmi dobrých důvodů. Má totiž největší vypovídající hodnotu, je nejpřesnější a také nejednodušší.

Díky impedanční defektoskopii jsme schopni poznat změny ve vlhkosti podkladu. Ostatní metody identifikace děr v izolacích (vakuová, kouřová/plynová, termovizní, jiskrová atd.) se ukázaly jako velmi nepřesné a někdy dokonce matoucí.

Z uvedených důvodů se v současné době snažíme prosazovat impedanční defektoskopii jako naši dominantní identifikační metodu. Doplněna je vždy vizuálním určením konkrétního defektu. Metodu jsme vyhodnotili jako spolehlivou a jsme s ní schopní označit veškerá místa s vlhkostními anomáliemi. Bohužel je zatím použitelná jen pro střechy, které nemají zásyp  nebo provozní vrstvy.

V případě střech s provozními vrstvami jsme odkázáni na sektorování a postupnou kontrolu jednotlivých sektorů tak, až dojde k eliminaci všech poruch hydroizolačního povlaku. Je to řešení nepříjemné, zdlouhavé, ale jediné funkční. Přesná identifikace imperfekcí hydroizolačních materiálů není spolehlivě možná.

Do budoucna si dokáži představit metodu, která bude identifikovat vlhkost jednotlivých materiálů stavebních konstrukcí ve 2D nebo 3D. Při ní se bude různým způsobem odrážet vlnění od jednotlivých vrstev konstrukce a snímač bude identifikovat intenzitu tohoto odrážení. V takových odrazech lze identifikovat vodu, resp. vlhkost. Zatím je to ale jen krásná teorie, běžně funkční přístroj jsem ještě neviděl. Nejblíže tomu je ultrazvuková identifikace imperfekcí ve stavebních konstrukcích, která je schopná označit např. nehomogenity ve svarech hydroizolačních materiálů, a to přesto, že nejsou naplněny vodou nebo vlhkostí, která má výrazný odrazivý efekt.

Mám také několik osobních zkušeností s metodami, které se dnes zdají jako úsměvné. Je to tím, že při hledání identifikačních metod jsme prošli všemi myslitelnými možnostmi. Například včetně té, při níž jsme kontrolovali střechy pomocí vakuového zvonu a mýdlové vody. Po jedné takové akci mě vyhledal náš polír, v té době jím byl pan Václav Bína – mírný a laskavý člověk, a vyzval mě, abych si to zkusil sám. Uznávám, lézt celý den po kolenou a hledat bublinky ve vakuovém zvonu, je práce pro vraha. Proto tuto metodu už moc nepoužíváme. Jenže i ona má jednu výhodu. Protože pracuje s podtlakem, tak  se občas podaří odhalit nekvalitní svary, které se silovým působením otevřou. To je nezanedbatelná vlastnost a je dobré mít možnost ji občas využívat.

S dýmovou (nebo také plynovou) zkouškou mám trochu jiné zkušenosti. Kdysi dávno jsme ji zkoušeli provést a přístup jsme měli tak trochu amatérský. Posloužil nám zahradní fukar a kyblík s dýmovnicí. Naneštěstí jsme koupili cvičnou dýmovnici místo divadelní, takže jsme dýmem zamořili celý vnitroblok pražského činžáku. Od té doby se těmto zkouškám úporně vyhýbáme. Důvodem je, že dým (či plyn) při zkoušce radostně uniká kolem všech ukončení hydroizolace na všech stavebních konstrukcích, zejména u atik.

Další metodika, která se v současné době velmi rozmáhá, je termovize pomocí dronů. Vypadá to velmi sofistikovaně, nicméně kamenem úrazu jsou přesnost a identifikace vad zjištěných pomocí dronu. V současné době je skóre 1:10, tzn. na deset identifikovaných problémů je jeden reálný. Je to tím, že i zašpiněná fólie nazíraná optikou této metodiky se jeví jinak než ostatní plocha. Proto může evokovat falešné informace o stavu střešního pláště. ऀNicméně je výrazně lepší „osobně“ zkontrolovat pouze termovizí označené anomálie, než prohlížet celou střechu.

Shrnuto a podtrženo, v Awalu dominantně využíváme kombinaci impedanční defektoskopie s vizuální kontrolou střešního pláště. Této kontrole vždy předchází inventura zatékání, které nám limituje rozsah dalších prací.

Obr. 1 – Kalibrace scanerů impedanční defektoskopie

Obr. 2 – Dohledávání skutečných, konkrétních vad a poruch hydroizolačního povlaku (v tomto případě se jedná o stopy po žebříku)

Kromě hledání skutečných defektů nám vizuální kontrola umožňuje predikovat zbytkovou životnost střešního pláště. Pro tento odhad používáme další investigativní metody, které pomáhají určit skutečný stav hydroizolačního povlaku a ukázat jeho slabiny. Nejvýznamnější metodou z tohoto pohledu je mikrofotografie, která vizuálně ukazuje anomálie, dále potvrditelné např. plynovou chromatografií.

Jedním z problémů, se kterým se přitom potýkáme, je, že žádný z výrobců izolací nedává k dispozici své výzkumy o životnosti vlastních výrobků. Proto máme hodnocení degradace fólií z hlediska ztráty změkčovadel založené na vlastních zkušenostech z mnoha případů. K primární degradaci dochází při ztrátě min. 20 % změkčovadel. Přičemž kvalitní fólie ztrácí během zhruba 20 let do 10 % změkčovadel, ale to platí jen pro ty nejlepší.

Ing. Marek Novotný, PhD.